Reportáž zápasu pohledem Viktora Žiga.
V 1. kole nové sezóny jsme se utkali se zkušeným týmem Univerzity Brno. Loni jsme s nimi horko těžko remizovali 4-4 a celkově jsme skončili o bod před nimi na 4. místě, takže se dal očekávat tuhý a vyrovnaný boj.
Místo toho se ale velice brzy začal zápas pro nás vyvíjet tak krásně, že něco takového už hodně dlouho nepamatuju.
Své soupeře bílými rychle zmáčkli a velkou výhodu získali Vítek Veselý na 2. šachovnici a Pepa Fišar na 8. šachovnici, a k tomu na 4. šachovnici soupeř Martina Škody očividně vůbec nevěděl, co má hrát na jeho obvyklý Sicilský gambit.
Na jedničce byl sice Štěpán Seidl po zahájení v nevýhodě kvůli oslabeným pěšcům, ale na trojce jsem naopak stál lépe já se soupeřem, kterému jsem chtěl oplatit loňskou prohru.
Dalibor Cvetkovič stál tak nějak normálně, Michal Hrabal měl komplikovanou pozici, které jsem nerozuměl, a Tonda Seidl nás hned od prvních tahů uklidňoval svojí lehce bláznivou pozicí, protože v jeho případě je to normální, a báli bychom se, kdyby naopak stál nějak symetricky, anebo, nedej bože, hrál zahájení podle teorie.
Kolem 20. tahu vyhrál Vítek Veselý, když soupeř viděl, že jednoho pěšce ztratí hned a nějakého dalšího nejspíš brzy potom, a radši se rovnou vzdal.
Jenže pak jsem udělal příšernou hrubici já, když mi soupeř zahrál jednoduchý mezitah o tah dříve, než jsem si ve svých propočtech myslel. Takže jsem rázem stál úplně na prohru a zápas už tím pádem nevypadal tak jasně jako ještě chvilku předtím. Asi by se málokdo divil, kdybych se rovnou vzdal a šel se rozvřeštět před barák, ale hrál jsem s pokerovým výrazem dál, jako by se nechumelilo. Příštích deset tahů soupeř jenom řešil, jakou z mnoha dobrých možností si má vybrat a spokojeně zvyšoval svou výhodu, zatímco já jsem zoufale hledal tahy, po kterých bych hned něco neztratil, anebo nedostal rovnou mat. A tu náhle světe div se – když už mohl soupeř udělat poslední dva tahy, po kterých bych se opravdu už musel vzdát, tak zahrál tah, který se jako vyhrávající tvářil také, ale místo vzdání jsem mu sebral zadarmo pěšce a kupodivu všechno pokryl. Stál jsem sice pořád objektivně na prohru, ale už to přestalo být elementární, a asi všichni z vlastní zkušenosti víme jak je to protivné, když vypustíme jasnou výhru a soupeř obživne a začne zlobit. Za další dva tahy jsem zahrál celkem nepříjemnou oběť pěšce.
Pozice po 32. e3! Dokázali byste bílými zachovat chladnou hlavu?
Soupeř mohl sice pohodlně vynutit remízu, ale vzhledem k vývoji zápasu musel hrát na výhru. Viděl i cestu jak držet výhodu, ale pro samé hledání jak to zaonačit, aby byla výhoda co největší nakonec zahrál nejhorší možný tah, dostal šach, který přehlédl, a před matem se vzdal.
Tímto obratem bylo o osudu zápasu víceméně rozhodnuto. Martin Škoda mezitím postupně vysbíral soupeři skoro všechny figurky, když od 20. tahu hrál s věží více. Pepa Fišar nedal soupeři šanci a vyhrál také. Dalibor měl pěšce víc, ale soupeř vykřesal aktivitu, která stačila k tomu, aby ho sebral zpátky a uremízoval to.
Bohužel prohrál Michal, když se mu složitá pozice nějak zvrtla (nevadí, vyjde to příště!), ale naopak z těžké pozice spojené s obvyklou časovou tísní nakonec vyhrál Štěpán. Z výrazu soupeře bylo nějakou dobu patrné, že si myslí, jak v klidu sesbírá pár pěšců a vyhraje, načež za chvilku už zoufale hledal jak nedostat mat, neztratit materiál a nepustit Štěpánova krajního pěšce do dámy, řešení nenašel. V poslední partii remízoval Tonda, takže nakonec vítězíme 6:2 a můžeme se začít chystat na derby s naším áčkem, které podlehlo silným Hradečákům 3:5.